HRANIČÁŘSKÉ REMINISCENCE

    

( 1918 - 1989 )

  
   
V centru  Hané  máme  Muzeum  Pohraniční  stráže a  SNB.  Založil je vlastním nákladem důchodce,  který sloužil u Pohraniční stráže MV v 60. letech m.st. Nechápe je jako agitační středisko, ale ústav,  kde se  shromažďuje, spravuje  i  trvale  vystavuje  sbírka   předmětů  a  dokladů  o  životě  a  boji  českých  hraničářů.   Podněcuje  k diskusi o moderních  dějinách.  (Analogicky  jako v Troubkách nad  Bečvou  přátelská setkání československých a  amerických  letců  s  letci   německé  fašistické  Luftwaffe u příležitosti výročí  Bitvy  nad Hanou - 17.12.1944).

Do  této  diskuse  se   zapojujeme  a   současně  vyzýváme  všechny  lidi  dobré vůle,  kteří  sloužili na  hranicích Československé republiky v době I. a II. republiky, ale i po roce 1945 až  do  dnešních dnů,  kopečkáře  ( narušitele  z doby  studené  války),  občany vyhnané  po Mnichovu z  bývalých Sudet,  osídlence  pohraničí   během  odsunu  Němců,  neodsunuté  občany   německé   národnosti,  i   členy   klubů  českého  pohraničí, aby  se  jí   též  aktivně   zúčastnili.   A  to  výlučně  z   pohledu  nadčasového, bez  emocí a  ideologického subjektivismu,  na základě práva jako  minima mravnosti
a   historické   pravdy.
Naším záměrem je dokumentovat formou literatury faktu  výpovědi  svědků i  předložené doklady    
pro  paměť  budoucím   generacím  ve  sborníku,  který plánujeme vydat v průběhu roku 2006 - 7.   Pohraničník  František Kotek
Všem  opravdovým  zájemcům o soudobé  dějiny  doporučujeme návštěvu  tohoto  výjimečného –   majitel Muzea PS a SNB
z mnoha pohledů   jistě   i   kontroverzního  -  hraničářského  muzea.  Přístupné je denně  i v  neděli.   foto z let 1960 - 62
     
Adresa:   Muzeum Pohraniční stráže a SNB,  František Kotek, Osičany – Koválovice,  798 29 Tištín, tel.:582388704. Vaše  vzpomínky,  názory,
kopie dokumentů, případně  nabídky bližší  spolupráce  prosíme  směrovat  majiteli   muzea,  případně  na   naši  internetovou  nebo poštovní adresu - Vydavatelství  vlastivědných publikací  783 76  REGION VĚROVANY 242.
 

PODNĚTY K DISKUSI V RÁMCI PŘIPRAVOVANÉHO KOLOKVIA
 
                                                                                                                                                                                           
 

VÍTÁM VÁS U NÁS V OSIČANECH

a v mém soukromém muzeu
 
A současně dovolte,  abych úvodem řekl  pár slov o sobě.  Jsem  důchodce bez  vedlejších  příjmů.  Po celou etapu produktivního věku  jsem nezastával  žádné funkce v  policejních službách.  Pouze jsem během základní vojenské služby v letech 1960 – 1962 sloužil u pohraniční stráže na rotě č. 23 Sedlec u Mikulova.
 

 
 
 
 
František Kotek
 v uniformě majora
pohraničního  útvaru
veřejné bezpečnosti.
 

(Foto Petr Hruban, Prostějov)
 
 
 
 
 
 
O historii jsem se jako laik vždy zajímal, ale k myšlence vybudovat muzeum (vztahující se k hranicím naší vlasti a lidem, kteří tam sloužili ) mne nepřivedla  nostalgie  „ po starých dobrých časech“  a  našem ztraceném mládí,  ale skutečnost,  že každá převratná doba velmi zjednodušuje. Za  minulého  režimu  jsme se učili ve  škole,  že četníci  stříleli do stávkujících dělníků.  Jak  člověk  začne  rozum brát,  začne též chápat , že je všechno  složitější.  Tito  četníci  (policajti  i  financi )  také chránili  náš  – československý –  stát  a  jeho  historické  hranice.  Většina  z  nich neváhala  přitom  položit i  vlastní  životy,  i  když si o politických a sociálních  poměrech v době  I. republiky myslelo své.  Proto je také dnes velké a nespravedlivé zjednodušení tvrdit o všech,  kteří sloužili na čs. hranicích od  roku 1948 do roku 1989,  že jsou zločinci a potencionální vrahové.
 
 
 
 
 
Dobové   uniformy
příslušníků  ozbrojených složek
z celé střední Evropy
soustředil  jeden nadšený
důchodce za pomoci přátel
a velkých osobních  obětí.
 
(Foto Petr Hruban, Prostějov)
 
 
 
 
   
Režim od  roku 1948 do  roku 1989  měl  své etapy.  U pohraniční  stráže jsem  sloužil v době určitého vnitřního uvolnění a také tzv.  kubánské krize.  Bez ohledu na odstup času si přesně vzpomínám  na  „ mimořádku“  dne  2. února 1961.  Ve Vratech na Vysoké našla naše rota  ležícího muže.  Neměl u sebe doklady, jen krabičku od zápalek a na ní vyznačenou cestu z Ukrajiny přes Polsko a ČSR do Rakouska.  U rybníka Nesyt pak  bylo  nalezeno  jízdní  kolo.  Zda to byl  politický,  nebo ekonomický běženec,  kriminální delikvent,  případně jen  dobrodruh  jsme se  již nedověděli. Každého lidského života je škoda a tak jsme to i my chápali.
Asi v dubnu nebo květnu v roce 1962  za  krásné měsíční noci kolem půlnoci se za drátěným zátarasem objevil stín osoby,  která si  zapaloval cigaretu.  Na vyzvání se ozval a žádal,  aby byl okamžitě  zadržen,  že je čs. zpravodajec.  Byl převeden na rotu,  telefonicky uvědomena Praha a mezitím se na druhé straně hranice objevilo několik aut se světly. Pronásledovatelé pochopili, že přijeli pozdě.
A také se mi podařilo zachránit  život jednomu vojáčkovi od armády.  Vedle naší  roty se nacházel vojenský bunkr a  záklaďáci  tam ošetřovali zbraně a ostatní vybavení bunkru.  Montérky měli sám ojel a vaselina.  Jeden z  nich kouřil a výpary se na  něm vzňaly.  Byla to živá povodeň. Strašně křičel a muselo ho to hrozně bolet.  Šel jsem právě ze služby, uvázal jsem psa k plotu a utíkal nešťastníka hasit.  Svlékl jsem pláštěnku (celtu) a požár uhasil. Pak přiletěla helikoptéra a odvezla popáleného do nemocnice v Brně.
V létě 1962  zažila  rota  kuriózní situaci.  Varovným  výstřelem do vzduchu byly  zadrženy čtyři osoby  z  Rakouska.  Šli se k nám podívat,  jak vypadá ta železná opona.  Domnívali se,  že uvidí velká železná vrata a lidi,  kteří u nás žijí v nějakém železném oplocení.  Propaganda na obou stranách  hranic  měla prostě smysl pro černý humor a s lidmi špásovala.  Co říci k tomu všemu  na závěr?  Byl jsem jen jedním ze  „ střelců na šachovnici dějin“.  Plnil jsem však své vojenské povinnosti,  jak mi kázala vojenská přísaha. Čs. zákony nikdo nezrušil a platí dodnes.  Službu u pohraniční stráže jsem považoval a doposud považuji za službu vlasti.
 

 
 
 
 
 
 
Na život se člověk dívá
z jiného úhlu, je- li mu dvacet
a pak jako důchodce. 
A totéž platí 
o vojenské službě.
 
 
 
 
 
 
 
 
Na špatné se  zapomíná a  připomenou  je  například  omrzliny,  které  jsem  na hranicích koupil a cítím je dodnes.  S  úsměvem též  vzpomínám na rady,  které mi jako „ bažantovi“ poskytovali staří mazáci.  Ať prý se smířím s tím,  že na vojně se čeká,  blbne a fasuje. A také na návštěvy tancovaček.  Jedna z nich mi  zvlášť utkvěla v paměti.  Bylo to v létě roku 1962  a  kolem půlnoci  jsem šel  ze služby  na  hranicích  z  prostoru s přiléhavým názvem Pašerák.  Najednou slyším volání o pomoc někde u statku  Ovčárna. Utíkám tam i se psem a jsem přitom opatrný, aby to nebyla  nějaká  léčka.  V silážní  jámě  byl  člověk.  Poznal  jsem v něm ž enistu  Pavla Řehu z Morkovic.  Byl  za dívkou  na  Ovčárně a  „pitomí civilisté“,  kterým  lezl do zelí,  na  něho hráli  přesilovku.  Tak se schoval do jámy a  pak  nemohl ven.  Na psím vodítku  jsme  ho  – já a pes – vytáhli… Děsně smrděl. Na rotě jsem mu pak pomáhal v hygienické očistě tím, že jsem ho osprchoval pomocí hadice.
Vzpomínám též na rituál,  zavedený na stanovišti  Orel.  Strojvedoucí a topič parní  lokomotivy po nás házeli žhavé uhlíky a my jako odpověď na  pozdrav  oblázky.  A  jednou  nás zapotil s tarý Mrkvánek,  bydlící s vnučkou na ostrůvku,  ke  kterému  byl přístup  jen od státní hranice. Z prostoru se ozývaly  nějaké skřeky a volání,  jakoby tam někoho mordovali.  Z roty to bylo asi 2 kilometry,  ale co neudělá člověk,  když jde o záchranu života.  Naše hlídka se psem Danem utíkala celou cestu a pořádně se zadýchala.  Starý pán byl v pořádku, ale tak  „ namol“,  jak to dovedl jen on.
Na podzim  roku 1962 jsem na pozorovatelně Orel obdržel zprávu,  ať pospíchám ze služby,  že mám  na  nádraží  ČSD návštěvu.  Hoši od  nás z  vesnice  Jiří  Horák  a   Stanislav  Novotný  jeli  traktorem  do  Břeclavi  pro suché  řízky a  rozhodli  se  navštívit  kamaráda  –  pohraničníka. Z Břeclavi do Sedlce a zpět je to asi 50 kilometrů.  No a  kámoši  –  pohraničníci  mi udělali  radost  na jaře v roce 1963.  To jsem byl již v civilu. Můj otec a soused  Konstantin Vrána  jeli do JZD Střelice kupovat koně.  Bez propustky do pohraničního pásma.  Byli  zadrženi a  po zjištění, že se jedná o mého otce, je na rotě pohostili a odvezli navíc autem do družstva.
 

Já a můj pes Dan. Hraniční kámen

Když jsem  z 16.VII. 1920,
odcházel 

u něhož
do civilu,  jsem sloužil.
plakali

I on je svědkem,
jsme oba. že náš národ
  má právo
  na historické
   hranice
   
   
 
Začátkem  90. let  jsem  navštívil  Sedlice  a  prošel  místa,  kde jsem  před  třiceti  roky  sloužil.  Čas ukázal,  že mnoho věcí  bylo  na  hranicích špatných.  Občan  měl  právo vlast opustil,  zejména  pokud  mu  jejím  jménem ubližovali.  Pohraničníci však  na druhé straně měli  povinnost dodržovat zákony. Pokud je porušili, musí nést odpovědnost. Stejně jako úkladní vrahové typu bratří Mašínů.
Je nespravedlivé zapomínat,  že pohraničníci  od  vzniku  republiky v roce 1918 až  do  dnešní  doby  zajišťovali  a  zajišťují  neprostupnost hranic  proti  pašerákům  a  zločincům  všeho  druhu  (včetně vrahů,  žhářů,  zlodějů  a  dalších  kriminálních delikventů).   Proti  domácím i  zahraničním  a  též  mezinárodním  zločineckým   organizacím.   Přitom  zvlášť  záslužná   byla  činnost  pohraničníků  v  době  ohrožení republiky Hitlerovci a jejich sudetoněmeckými pomahači.
  
Po roce 1989 opět někteří zahraniční ale i domácí politici znevažují právo českého národa  na  jeho historické  hranice a  na  našich  národních dějinách  vidí  jen to špatné.  Proto jsem se rozhodl vybudovat  rukou  neumělou,  vlastním nákladem a  také vlastními  silami  muzeum  všech čs. hraničářů,   kteří  na  hranicích  žili  nebo sloužili  u  pohraničních  útvarů.  Muzeum  jako  instituci,  která  provokuje k  zpytování svědomí a k myšlení všechny občany, kteří to myslí s naší vlastí dobře. Nezajímá mne přitom jejich politické zaměření a stranická příslušnosti.
 
A tak Vás,  vážení  spoluobčané,  zvu k  návštěvě  mého  soukromého muzea.  Současně Vás  prosím o přispění  do  sbírek  vším,  co pomůže k objektivnímu pohledu i na tento  úsek  novodobých dějin našeho národa.
                                                                                                                                                                                           
        
JUDr. Jaroslav KREMPL
rehabilitovaný plk. krim. služby: 
     

OD  MALIN  NEZRALÝCH  K  HLEDÁNÍ  NADČASOVÝCH  PRAVD

( k r á c e n o )
     
     
     
ŠTERNBERK 1919  
   

Výtržnosti  ve  Šternberku  na  Moravě  začaly  ráno  4. března 1919  kolem  šesté  ráno. Kolem  deváté se  shromáždil  dav  před okresním  hejtmanstvím  ( dnešní gymnázium). Vypáčil  dveře  a  vnikl  do  budovy.    Obraz   prezidenta   Masaryka  hodil  na  dlažbu a  rozšlapal…  Mezitím  se  od  nádraží  dostavila  posila  dvaceti  pěti  mužů.  Už  před náměstím narazila na zástup lidí, který ji uvítal nadávkami a  pliváním. Mezi posledními šel  i  svobodník  Josef  Plachý,  který uměl  německy  a vyzýval obyvatelstvo,  aby se rozešlo. Nedaleko rohu Radniční ulice přistoupil k němu starší muž a sáhl mu po pušce. Když  se  Plachý otočil,  neznámý  muž vystřelil  z  revolveru a  zasáhl  Plachého  přímo do čela…

V ulici  U Horní brány opět vypukla střelba,  která pokračovala i v Uničovské ulici, kde byl  zastřelen  a  zohyzděn  svobodník   Robert  Böhm,  německé  národnosti,  kterému výtržníci nadávali  - Český pse!
 
(  Z příspěvku kronikáře Města  Šternberku na  Moravě  prof. Jiřího Kočího v  publikaci PANYCHIDA   ZA VLASTENCE  plk. Jaroslava Himra, velitele 313. perutě  čs. letectva v  době  II. světové  války  v  Anglii.  Autor  JUDr.Jaroslav Krempl. 2004.  Představitelé města  Šternberku  kladou  na náměstí  Svobody  každoročně věnce u Pomníku obětem lásky a věrnosti  k republice a  s  úctou též  vzpomínají – Čecha svob.  Josefa Plachého a Němce svob. Roberta Böhma, kteří v jejich městě položili životy při obraně celistvosti vlasti. Foto  svob. Josefa Plachého  PhDr. Gustav Vožda,  autor DĚJIN VĚROVAN)

JOSEF PLACHÝ (1889-1919)

    

svob. čs. armády z Věrovan

    
     
     
     
VIDNAVA 1938
 

   Vidnava je malé město na samých německých hranicích. Poměry jsou zde hrozné, jsme odloučeni od všeho světa. Všechny české rodiny se stěhují do vnitrozemí. Němci stále utíkají za hranice, takže již zde nebude ani jeden příslušník strany SDP. Zdá se, že válka je nevyhnutelná a my ji zde také klidně přijmeme, čekáme na to. Válka je hrozná věc, ale musíme brániti naši republiku. Je mně hrozně smutno po dětech, ale když si vzpomeneš, že by musely žíti v poddanství, tak se budeš rvát s celým světem a oni jednou řeknou – náš tatínek bojoval pro lepší naše žití, nebo také padl. Jak dlouho vydržíme nevím. Spáváme oblečeni se zbraní v ruce. Mamě, Olíkovi, Růžence a Marušce napíšu dopis, ale neodešlu, až v pádě mojí nejhorší chvíle. Za vše děkuji a kdybychom se nesešli neopusť Ruži s dětima.

                                                                            Líbá a zdraví Tomáš

( O situaci v mobilizačním pásmu ve Vidnavě na Jesenícku se zmiňuje v dopise rodině ze dne 21.9.1938. Z fašistického žaláře se vyznává k lásce k rodině a vlasti. Mimo jiné píše: Dne 15.listopadu 1944 v 5. hodin odpoledne jsem byl popraven. Sbohem a nazdar! Dopisy  jsou uschovány u dcery p. Marie Škrlové. Pro paměť zpracovala Marie Šnajdrová. Blíže viz publikace Aby nebyli zapomenuti. Vydavatel mikroregion střední Haná. Duben 2005)
   
   
TOMÁŠ KELNAR (1893-1944), vrchní četnický strážmistr z Dubu n. Mor.   »
     
 
             
   

BRUNTÁL 1946

    
 

Bruntál. Kopie dobových pohlednic. Vydal městský úřad Bruntál. 2000. Textilní škola a za ní kostel.

   V  letech 1946 - 1948  jsem absolvoval  Textilní  školu  v  Bruntále a zažil hlavní vlnu odsunu. V listopadu roku 1946 jsme mašírovali v   trojstupu   ze  školy  kolem   nádraží   ČSD   na  internát,  který se  nacházel  na  konci  Opavské  ulice.  Pozoroval  jsem  rodinku, která   právě  vycházela  z  domku,  dnes  snad  číslo  popisné  23. Otce,  matku  a  dva  chlapce  o  něco  mladší   než    jsem  byl   já, s  baťochy  na zádech.  Zamkli  vstupní  dveře,  klíč dali  za okno, domku  se   poklonili  a   přitom   všichni   plakali.  Bránil  jsem  se soucitu  a své německé vrstevníky si  představoval  takové,  jaké jsem   je  znal  za  války  –  arogantní   nafoukance  v  uniformách hitlerjugendu.  Nepomohlo  to.  Pro  slzy  jsem  neviděl  na  cestu.  
 
 
  Je   také   nespornou   skutečností,   že  drtivá   většina   Němců v  pohraničí  nechtěla  žít s Čechy v jednom státě. Všichni, kteří pozorně a bez  zaujetí  sledují  každoroční  sudetoněmecké  dny v Mnichově,  musí  konstatovat, že většina  přítomných  s námi  v  jednom  státě  nechce  žít  ani  ve  sjednocené  Evropě.  Všem Čechům i  Němcům, stále dokola  kladu otázku:  „ Má náš národ právo na historické hranice? Co by se stalo s českým státem po roce 1989 a  po  rozpadu  Československa  v  roce  1993,  kdyby nedošlo  k  odsunu  Němců?  Opakoval  by  se  Mnichov?  Stali  bychom    se   bavorským    protektorátem   s   českým    státním   prezidentem  a  kabaretně vyfešákovanou  Hradní  stráží?  Nebo by  došlo ve střední  Evropě  k  občanské  válce, obdobné  jako v bývalé Jugoslávii?

 

ROZUMĚT  DĚJINÁM.   Pro Ministerstvo  kultury ČR  vydala Gallery. 2002.    »

    
         
             
     
PRAHA - HRAD  1953
     
     

Jako desátník - absolvent učiliště  Pohraniční stráže v Kolodějích u Prahy  jsem stál čestnou stráž u rakve prezidenta a vrchního velitele čs. ozbrojených sil.  Statisíce procházely kolem rakve a plakaly. Milion přijel na pohřeb do Prahy.Klement Gottwald - stratég, který vypracoval čs. cestu  k demokratickému socialismu podle vzoru anglické Labour Party.Tuto pak zapřel jako Petr Krista a podepsal rozsudky smrti i nad svými přáteli.Proklínaný alkoholik, na smrt nemocný člověk, slaboch a masový vrah? Ano! Třikrát ano! Není mi dvacet…
Problém je jinde,  vážení přátelé!  Císaři Rakousko – Uherska  Františku Josefu I.,  spoluodpovědnému za rozpoutání I. světové války,  smrt a strádání milionů nevinných,  v roce 2004 odhalili  v západních  Čechách pomník za asistence ústavního činitele ČR.  JUDr. Emilu Háchovi, presidentu  Česko – Slovenska,  v  rodném městě  pamětní desku,  i když  jen pro pokročilou demenci  nebyl v  květnu 1945 postaven  před  národní  soud  jako  kolaborant.  K  těmto aktům  se  nevyjadřuji.  Domnívám  se však,  že pokud  nebudeme  Klementa Gottwalda  hodnotit v kontextu dějin stejně objektivně, dopouštíme se servilního „ mistrování dějin“ ve jménu stínů minulosti a velkého provinění na duševním zdraví národa.
     
     
     
VĚROVANY 2005
Ostatně soudím... A svým životním krédem přispívám k diskusi:
     

    Na „ čáře“ jsem toho moc nenasloužil, přesto se mi stala osudnou. V srpnu 1968 jsem totiž umožnil odchod za hranice sociologu a iniciátoru podpisové akce „ Jsme s Vámi, buďte s námi“ Mgr. Vladimíru Vlasatému ( 3,5 milionů signatářů ), neboť měl být postaven před revoluční tribunál jako imperialistický agent. Organizátoři této akce v mé rodné obci pak následně - v tzv. normalizaci - pochopili, jak nemorální jsem to člověk a zajistili, že jsem nesměl být členem žádné společenské organizace.Asi se domnívali, že kdybych mohl organizovaně chovat slepice, narušila by se tím rovnováha sil mezi Východem a Západem. Ale pozor, vážení! I když tito lidé do značné míry zacláněli, i oni učinili mnoho dobrého. Pokud jim to nepřiznáme, staneme se i my fanatiky jedné pravdy.

   Po listopadu 1989 jsem odmítl reaktivaci, ale zúčastnil se práce v několika komisích na MV – ČR Praha, především v rehabilitační komisi ministra. V úterý dne 14. srpna 1990 nás informoval náměstek ministra pro VB ( policii) a můj přítel plk. Ludevít Vaculka o pracovním setkání s představitelem Interpolu profesorem Raymondem Kendallem, který se o polistopadové bezpečnostní situaci v ČSR vyslovil takto“: „ Proboha, co se to u Vás děje? Vy vypustíte z vězení kolem dvou desítek tisíc vězňů, včetně recidivistů a příslušníků organizovaného mezinárodního zločinu, a pro propuštěné nevytvoříte sociální zázemí. Přitom otevřete hranice a z funkcí vyházíte špičkové kriminalisty. Já chodím na ministerstvu od dveří

ke dveřím a setkávám se pouze s rehabilitovanými komunisty, disidenty a šoumeny, kteří chtějí hovořit o politice, což já odmítám. Žádám Vás, abyste plnili dohody, které Vaši předchůdci podepsali, neboť takto otevíráte prostor zločinu v rozsahu, který přeroste přes hlavu Vám i nám. Torzo tohoto varování se objevilo i na stránkách denního tisku.

Zdá  se,  že  lidé,  kteří  něco riskují, za určitých okolností i nebezpečí hříchu – jsou  Kristu  milejší,  než  občané  dbalí svého bezpečí.  
Nezamýšlím se zde blíže zabývat dějinami po roce 1989 a omezuji se pouze na konstatování, že  ochránci  čs. hranic  i  do  roku  1989 plnili  nejen  represivní,  ale  též  vysoce  záslužné celospolečenské úkoly, které nelze bagatelizovat.

F.Calvelli – Adorno.
     

    Osobně jsem se protrpěl k poznání, že celá doba studené války měla své specifické etapy a boj dobra a zla neprobíhal pouze mezi dvěma bloky, ale uvnitř těchto bloků. A to nejen mezi formálními a neformálními skupinami, ale i uvnitř těchto skupin a také v každém jedinci. Proto se domnívám, že pohled na tuto část moderních dějin nelze uzákonit, neboť se takto ztěžuje jakékoliv bádání.A též upozorňuji, že zákonodárci respektovali názor našich předních státovědců a odborníků v oblasti mezinárodního soukromého i veřejného práva a potvrdili jeho kontinuitu.Jinak by byly ohroženy samy základy státu.

    Smutnou a nezměnitelnou skutečností přitom zůstává, že na naší západní hranici v bratrovražedném boji ve jménu idejí, nebo jen v souvislosti s režimem, který tam existoval přišlo na každé straně pomyslné barikády o život několik stovek lidí. V drtivé většině to nebyla šeď přizpůsobivých, nebo všeho schopných zabijáků – psychopatů. Bez ohledu na životní situaci, motivaci a místo, kam je osud zavál, představovali výkvět národa. Ztráta všech těchto životů bez rozdílu je prohrou vítězů i poražených a nadčasovou tragédií.

   Pravidelně se zúčastňuji pietních akcí v Troubkách nad Bečvou, konaných u příležitosti výročí Letecké bitvy nad Hanou dne 17.12.1944. Američtí a českoslovenští váleční letci bez zábran diskutují s letci fašistické Luftwaffe ( i s generálem Güntherem Rallem, který sestřelil – a většinou i zabil! – 275 spojeneckých, včetně i československých, letců).Hovoří spolu bez zábran o smyslu života, právech a povinnostech, míře a mezích kompromisů s vlastním svědomím a též o determinovanosti jedince v kontextu dějin. Tato neformální, otevřená a decentně vedená diskuse, na kterou se musí každý účastník předem psychicky připravit, obohacuje účastníky bojů a všechny vnímavé.

 Otcem myšlenky u přítele Františka Kotka  vybudovat Muzeum PS a SNB byl pocit křivdy:
      „Já  přece  nésu  vrah!“  Přeji  mu,  aby  jeho čin   značnou  měrou přispěl  k  vyprovokování
  Praha     1989.     Foto     Jiří     Bystřina. Po nadšení  následovala skepse.  Nyní by již  měl dozrát  čas pro exaktní pohled na   seriozně vedené diskuse nejen o hraničářích, ale o významu historických  hranic pro český národ. Osobní oběti, které přitom přináší na oltář lidského poznání,  zřejmě vysoce ocení až potomci.

 

  naše soudobé dějiny.