| Jaroslav Krempl | ||
| B y s t ř i n o v a | ||
| HANÁCKÁ LEGENDA po sto letech. I. díl | ||
| Autor za pomoci svých spolupracovníků z řad členů bývalého Vlastivědného kroužku Otakara Bystřiny, redakční rady a vlastivědného aktivu Tovačovska dokumentuje na dvou desítkách humorných identikitů výrazných osobností život v centru Hané v druhé polovině XX. století. Knihu vydal mikroregion střední Haná se sídlem v Kojetíně. Je brožovaná, má přes 100 stran a bohatou fotodokumentaci. Ilustrace a grafická úprava Hana Kremplová. Vyšla v 6 / 2002. | ||
| Z této publikace Vám, vážení čtenáři, předkládáme několik ukázek a prosíme o spolupráci při zpracovávání dalších čtyř dílů. Váš autorský vklad bude chráněn. Pro orientaci Vám překládáme několik črt z doposud publikovaných povídek. | ||
|
|
J O S Í F E K ( kráceno ) |
|
| Glória, glória
a eště jednó glória! Vrchni
kostelniku Františku, nežili sme
nadarmo. I do tech dutéch
hanáckéch makovic sme
zaseli zrnička poznáni, že život má nějaké
vyšší smysl.
( Josífkův autoportrét )
|
||
| Vzdělanost, sečtělost, znalost historie i národní kultury, zájem o veřejné dění a na druhé straně bodrá bezprostřednost, to vše mu umožňovalo lehce navazovat známosti. A jeho vztah k mé maličkosti byl bezprecedentní. Při příchodu do pivní společnosti mne oslovoval decentně: „ Doktore.“ Kolem desáté hodiny večerní: „Jaroslave“ a pokud nás Pan Radik o půlnoci nevymetl z pohostinství, zpravidla, jak šla řeč: „ Kremple, ty hňupe komunistické, atheistické a v době, kdy jsem ještě sloužil u kriminálky s oblibou přidával i „ fizlovské“. Po osmašedesátém, když se se mnou rodná strana rozkmotřila, mnohokráte při vyhroceném verbálním souboji konstatoval: „Jaroslávku, já se ani nedivim, že tě ti komunističti papaláši tak nenávidi. Já tě mám moc rád, ale až se cirkev zase dostane k moci, první co udělám, zřidim v Dubě inkvizicu a pošlu ju do Rakodav. Na mistě tě upáli a bude od tebe pokoj.“ | ||
| Josífek, sedlák, filozof a apoštol Dobra měl své farníky, ke kterým se hlásili i jinověrci, ale také bezvěrci, opravdu rád a oni v těžkých chvílích života hledali na faře ochranu jako kuřata pod křídly kvočny. Věděli, že kromě duchovní útěchy nebo pomoci ve věcech světských, kde mne v mnoha případech využíval jako právního ministranta, jim bude nabídnuta štamprlička a při opakování deliktu „pár po paštěce“. | ||
| Mnohokráte také sliboval, že až předstoupí před tvář Nejvyššího, vyprosí pro každou svou ovečku dva životy. Jeden bychom proskotačili tak do sedmdesátky jako „šisprůbu“. Pak by se zavelelo: „Halt, a curyk !“ Po druhé by se již žilo na čisto a až to by Nahoře spravedlivě zhodnotili. Nejvyšší ho zřejmě doposud nepřijal k audienci, nebo s ním pro rouhání vyrazil nebeské dveře. Nám však Josífek vnukl myšlenku, že život na tomto světě má asi nějaký vyšší smysl. | ||
|
|
R A D I K | |
| ( kráceno ) | ||
| Život bez radosti je prý jako dlouhá cesta bez hospod. Ta jeho byla navíc věrovanským Hyde parkem a poznámky při našem kasírování byly nezapomenutelné. „Kolikátého máme dnes, prosím pěkně?! Datum je nízké, tak připočteme přirážku za oštarnost!“ Také se připočítávala přirážka za nedochvilnost, nepravidelnou docházku, návštěvu konkurenčních podniků, odmlouvání personálu, za státní svátky, památné dny a rovněž u příležitosti osmnáctého výročí osvobození vlasti hrdinnou Sovětskou armádou a šestatřicátého výročí narození vedoucího provozovny. A také za nemravné očumování odrostlejších učnic – praktikantek z Jednoty Olomouc. Námitky, že jsme nepřišli do hospody přes kopec Dymač, nebral v úvahu, neboť jsme mohli, prosím pěkně, přijít pouze přes Novosady. Tam je to u Dolínských též do kopce a to máme přirážku | ||
|
|
||
| Zprava : Pan Radik ( Radoslav Přehnil ), Pan Jaroš ( Jaroslav | horskou. Jako Rakodavčáci jsme pro něho byli přivandrovalci a tak | |
| Zatloukal) |
jsme měli na krku přirážku turistickou. | |
| Polovina 60. let) | ||
| Čas běží a já stále sedávám u našeho stolu. Mnohokráte čumím do pitoma a vzpomínám. Někteří moji přátelé odešli za většinou, jiní jsou systemizováni jako ležáci v domově důchodců a já se stále těším na ty, kteří jsou ještě v pojízdném stavu, ale odstěhovali se mimo rodnou vesnici.Naslibují mi, že určitě přijedou domů v době svátků, hodů i jindy.Krutě však se mnou špásují. Místo sebe do Věrovan delegují zapšklé dědky, kteří mi do piva plivají stařeckou zlobu, nemoci, životní prohry, nevděk potomků a děsně jednoduché názory na chod věcí veřejných. A já se ve své naivitě stále utěšuji, že se jednou všichni kámoši k našemu stolu vrátí, budou dobře naloženi a v největším zápalu diskuse vyjde ze dveří od kuchyně Pan Hotel Radik nejstarší. Přisedne k nám a jako obvykle nebude vůbec vědět, o čem je řeč.Do verbálního souboje však vstoupí impozantní věcnou připomínkou: „Jaryne, ty si blbé, jak Anča Skopalova z Tróbek!“ | ||
