JOSEF  PLACHÝ

  
 

(1898 – 1919)

  
   
 

 
     
 

Foto svob. Josefa Plachého převzal autor z náhrobku u rodinného hrobky Plachých na místním hřbitově ve Věrovanech. 

  
 

Rodný dům čp. 79 ve Věrovanech.

  
     
 

   V sobotu  v  podvečer  po 18. hodině  dne  24. srpna 1991  byla  odhalena obnovená  pamětní deska  občanu Věrovan Josefu Plachému.  Přímo v obci jeho jméno není  tak známo,  protože tragické události, při nichž přišel o život, se odehrály ve vzdáleném Šternberku.

 
  K vysvětlení  příčiny jeho smrti se musíme vrátit až do doby,  kdy skončila první světová válka (1914–1918) a  kdy  vznikl náš samostatný československý stát. Jeho hranice nebyly z počátku určeny přesně a s mezinárodní zárukou.  Rozhodovalo se o nich  až  na pařížské mírové konferenci v roce 1919.  Mluvčí německého obyvatelstva v té době radikálně požadovali zapojení  několika  územních  celků  do právě vzniklého  Německého Rakouska zvaného „Deutsch Österreich“.  Připojení k této zbytkové  trosce  rozpadlé  rakousko-uherské  monarchie  vyžadovali  zejména ti,  co bez  souhlasu  jiných  vytvořili „Deutsch-Böhmen“ v severních Čechách,  „Böhmerwaldgan“ v jižních Čechách a „Sudetenland“ na severní Moravě.  Byla to  vzpoura  proti  nově  vzniklé Československé  republice,  která  měla  přinutit  diplomaty vítězných států,  shromážděné ve Versailles, k okleštění historických hranic českých zemí.  
 

 
 

Josef    Plachý   se   tehdy   nacházel   ve   výkonu   vojenské   služby   
  ve Šternberku. Dostal se sem poté,  co se ještě doma ve Věrovanech  
  přihlásil    do    Sokolské     stráže    a    odtud    přešel    do    tvořící   
  se československé  armády.   Do  Sokolské  stráže  jej   nepochybně  
  přivedla  jeho  příslušnost  k  této tělocvičné organizaci,  jak potvrzují  
  pamětníci.   Navštěvoval  cvičení   Sokola  v   nedalekém  Dubu  nad  
  Moravou.  A  pro  úplnost  –  narodil se  6.3.1898 v čp.79  rodičům   
  Janu Plachému, chalupníkovi a matce Terezii, kteří kromě Josefa měli  
  ještě dalších 8 dětí.  
     
 

Plán středu města Šternberk s označením, kde padl Josef Plachý ( z archivu krajského soudu)

    
     
 

 

 
  Šternbersko hrálo na počátku 20.století  významnou  
  roli  z   hlediska   stále  se  prohlubující   národnostní  
  diferenciace.  V  době  po  roce  1918 bylo již  silně  
  poněmčené   a   dobře   víme,   že   vojáci,   vysílaní   
  do Šternberka  československým státem,  to  neměli  
  lehké. Všude  vládlo  silné  napětí,  nacionální  vzdor  
  a odmítání spolupráce.  Celému tomuto hnutí říkáme  
  „německá   iredenta“   –   podle    snah   o   vytržení   
  ze   svazku   jednoho   státu   a  připojení   ke   státu   
  jinému – a  víme,   že   metody   tohoto   hnutí   byly 

 
  předzvěstí  sudetoněmecké  nacistické  páté  kolony 

Náměstí ve Šternberku na Moravě

  
  30.let,  předzvěstí  fašismu  a  protektorátu  Böhmen   
  und Mähren.  
  Přesvědčují  nás  o  tom  události  na  jaře 1919 v  Chebu,  Karlových Varech,  Novém Jičíně,  Bruntále a dalších českých a moravských městech.  K nejdramatičtějším  událostem  ČSR došlo  právě ve Šternberku.  Také zde byla  na  den  voleb do   rakouského   parlamentu  ( 4. března  1919 )  vyhlášena   a   zorganizována   protistátní  demonstrace,  při   níž  došlo k  neobyčejně extrémním situacím.  Dav  vyhnal české úředníky  Okresního úřadu z budovy,  stejně  tak  se dělo v budově okresního soudu,  na náměstí došlo k odzbrojení a zranění českých četníků a vojáků.  Na vojáky bylo  pliváno a nadáváno jim.  
     
 

Svobodník  Josef  Plachý  byl  vyslán  v  útvaru  asi  20 mužů, kteří šli  
  posílit   vojenskou   asistenci   do  středu  města.   Podle  svědeckých  
  výpovědí hovořil dobře německy a na pokyn svého velitele uklidňoval  
  demonstranty. Vyzýval je k rozchodu a domlouval jim.  Odpovědí mu  
  byl jen výsměch.  Již v Řeznické ulici  před hlavním náměstím se mohli  
  vojáci  prodrat  zástupy  jen  s  nasazenými  bajonety.  Když  se  pak  
  jednotka přesunula na náměstí, tu došlo k zahájení krveprolití.   
  Některý  z  demonstrantů  přistoupil  k  Josefu  Plachému  a  chtěl mu  
    odebrat zbraň.  Ten se obrátil, aby útočníka odbyl, ale v tom dotyčný  
 

Pomník dvěma padlým vojínům, odhalený  

revolverem  střelil   Plachého do  čela.  Josef  Plachý  okamžitě  klesl  
  ve vojenské části šternberského hřbitova 29.10.1933  mrtev.   Tak   vypovídá   František  Petrskovský,   vojín  12.  setniny   
  ( autor akad. sochař Julius Pelikán). Za okupace  54.pěšího pluku,  který v tu chvíli stál vedle svého mrtvého kamaráda  
   byla socha zneuctěna a odvlečena. na rohu náměstí a Radniční ulice.  
       
  Až  do této události  nikdo  nevystřelil.  Nyní však začala  palba  z  obou

 
  stran a ústup vojska  Novoměstskou ulicí  k  železničnímu náspu. Ačkoli  
  z  mnoha  soudních  spisů  známe  mnoho podrobností,  omezíme  se jen  
  na výsledek tohoto – bez nadsázky – masakru. Bylo při něm 15 mrtvých  
  a 28 těžce  raněných.  Tuto bilanci  potvrdil  zástupce  Krajského soudu  
  v Olomouci dr. Jan Klaibl.  Ten  když  po letech vzpomínal na rok 1919  
  a na celé vyšetřování, zvlášť vyzvedl jeden závažný moment.  
     
  Popisuje,  jak  na  ustupující  vojáky  stříleli  ozbrojenci  z oken a  střech  
  domů.  Na  Novoměstské  ulici  v  blízkosti boční  Luční  ulice byl  takto  
  zastřelen  i další  voják,  svobodník Arnošt Böhm.  Pronásledovatelé  jej  
  chytili  za vlasy,  tloukli jeho hlavou o dlažbu, šlapali po něm a křičeli: …  
  „Ať zhyne český pes!“  Ukázalo se,  že svobodník  Böhm  byl německé  
  národnosti.    
  A tak oba  mrtví  vojáci,  národností  Čech  a  Němec,  doplatili  svorně

Nově vybudovaný památník byl odhalen

 
  na   rozběsněný   nacionalismus.    V   tom  je  vysoce  ideové  memento

v květnu 1947 na náměstí generála L. Svobody

 
  a  nadčasová   hodnota   vzpomínky   na  věrovanského  Sokola  Josefa

před vojenskými kasárnami

  
  Plachého,  ale  při  tom vždy i na jeho spolubojovníka  Arnošta  Böhma.    
       
 

Josef Plachý měl slavný pohřeb.  Lidé v něm oprávněně viděli národního  
  hrdinu,  protože boj o celistvost československé republiky v rozbouřené  
  atmosféře  prožíval  citově  každý  náš  občan.  Do  Tovačova,  kde  byl  
  8. března  původně pohřben,  se sjelo  k  doprovodu  na  jeho  poslední  
  cestu  mnoho lidí  z celého okolí.  Rakev byla pokryta  československou  
  vlajkou – tehdy  tak  nově  působící  a poctu  mu  přišel vzdát i vojenský  
  útvar.  
  Smrt  21letého  mučedníka  je  důkazem,  že  vznik  našeho  státu  nebyl  
  ukončen  18. říjnem  1918.     K  domácímu  odboji,  k  boji   legionářů,  
  k   působnosti   naší   nově  zrozené  diplomacie  v  zahraničí,  k  odporu  
  českých  a   slovenských   vojáků   v   rakouské  armádě,   přibyla  další  
  nezanedbatelná  součást  naší  národní  historie –  totiž  úsilí  o  upevnění  
    československé státnosti po roce 1918.  Přesvědčili jsme se,  že ani ona  
 

Hrob Josefa Plachého

 nebyla bez obětí.  
 

  na hřbitově ve Věrovanech

 A   ptáme-li   se  dnes,  má-li  tato  myšlenka  stále  platnost?  Současná  
 

( přemístěn z tovačovského hřbitova).

 rozjitřená doba a události v  Evropě  i  u  nás  nám dávají  jednoznačnou  
    odpověď. Máme proč si minulost připomínat a učit se z ní.  
       
 

(Psáno v srpnu 1991)

  
       
     
     
     
  KRATINY  
     
  Pod tímto názvem chceme  obohatit  přílohu Regionu  Věrovan  vedle  zpravodaje  „Na vědomost se dává“.  Budeme  zde uveřejňovat  poznatky a  zajímavosti,  které by  jinak zůstaly  nevyužity.  Jsme přesvědčeni,  že i ony jsou nedílnou součástí vlastivědy.  
  Název KRATINY  má  význam věcný i symbolický.  Naše sdělení budou skutečně krátká – a Kratiny jsou navíc místního původu.  Jmenovala  se  tak  za  starých  časů jedna  z  polních  tratí.  Tyto vybrané  informace  přijměte  však  nejen  jako kratochvílné čtení, nýbrž především jako rovnocenné poučení.  
     
  Kratiny (1)  
     
  byly   krátké  nebo  zkrácené  parcely  rolí,   které  se  nacházely  západně  od  rakodavského  dvora,   hned  vedle  cesty od Nenakonic (východně od ní).  Vznikly po územní úpravě,  pravděpodobně při rozšiřování areálu  rakodavského dvora. V parcelním protokolu z r. 1739 je uváděna jejich plocha – 8 měřic.  
     
  P. Alois Hlavinka (2)  
     
  Poslyšte,  co  provedl  první  domorodý  archeolog!   V  roce 1884  vzpomínal  P. Alois Hlavinka  na  svou  rodnou  obec Věrovany a dochoval nám cennou zprávu,  že již před touto dobou  se nacházívaly  pravěké  předměty  na  katastru obce. Především  uvádí  nálezy  v  zahradách  sousedů  Macourka (č.50)  a  Plachého (č.51). Šlo o blíže nejmenované předměty a popelnice,  jež  pak uchoval  profesor olomouckého gymnázia  Vincenc Prasek.  Také v  severní  části  byl  učiněn  nález v jedné zahradě.  Nejmenovaný  šťastný  nálezce se domníval,  že vykopaný veliký hrnec je plný  dukátů.  Nalezl  však jen hliněnou výplň a v roztrpčení uhodil nádobou o strom. Výsledkem bylo – jak říká Hlavinka – sto kusů!  
  Dodává  však,  že ze střepů se usoudilo na  mladý  věk této keramiky,  takže k  tak  velké  škodě  zase  nedošlo.  Nabádá k poučování obyvatel o významu starožitností již tehdy – v roce 1884!  
       
  Vincenc Prasek (3)

 
     
  Zachránce věrovanského archeologického nálezu,  češtinář Slovanského  
  gymnázia  v Olomouci  prorokoval  Otakaru  Bystřinovi   (který  na  této  
  škole  studoval):    „Dostále,  vy  umřete  na  šibenici!“    Setkali  se  pak  
  po dvaceti  letech  na  oslavách  Františka  Palackého  v  Novém  Jičíně  
  a tehdy  vyhlášený advokát  JUDr. Ferdinand Dostál a známý spisovatel  
  Bystřina připomněl panu  profesorovi jeho výrok.  Prasek bodře odvětil:  
  Chrůza Boží, co nebylo, může pýt!“  
          
  Na flekách (4)  
     
  Na nenakonickém katastru  nacházíme v r. 1833  vzácně  se  vyskytující  
  název polní trati ve výše  uvedeném znění.  Nápis  na  podrobné mapě je  
  umístěn blíže dubských hranic,  kde se nacházela lučinatá krajina. Název

 

  
  připomíná, že šlo o malé, roztříštěné pozemky, záplaty, příštipky.

Vincenc Prasek

  
       
  (Obrazový materiál z archivu autora PhDr. Gustava Voždy)  
  2 / 1993